Feng C’-Kchaj – Nahé srdce

Feng C’-Kchaj (1898-1975) byl nejen vzdělaným učitelem hudby,
výtvarníkem a ilustrátorem – mj. Pravdivého příběhu Ah Q od Lu Süna,
o kterém jsem se na blogu zmínil už dříve – ale též sám píšícím autorem.

Nahé srdce je tenká knížečka, jejímž obsahem jsou krátká zamyšlení,
stručné eseje a literární obrazy z Číny 20. a 30. let minulého století.
Nejsou řazeny přísně chronologicky, díky čemuž je zřejmější a kontrastnější,
jak se v lidském životě mohou (a snad by i měly) měnit názory a pohledy na jednu a tutéž věc.
Toto téma autor vypointoval v úvaze Společnost cestujících,
která je věnována cestování vlakem a tomu, jak se (pozvolna) proměňoval
C’-Kchajův pohled na tuto zdánlivě obyčejnou činnost v průběhu jeho života.
Mohu jedině potvrdit, že prvotní dětské nadšení opravdu časem vystřídá rutina a otrávenost,
která nakonec ustoupí jakémusi lehce radostnému smíření a pozornosti
k svéráznému minisvětu kupé o ploše několika metrů čtverečných.

Není třeba mnoha písmen k tomu, aby člověk poznal, že Feng C’-Kchaj byl tím,
koho bych označil nejspíše za duchovně hledajícího autora.
S příklonem k buddhismu, často líčí se zájmem a obdivem „nevinný“ svět dětí.
Je fascinován jejich upřímností, ale jasně si uvědomuje, že tento svět je dočasný.
Zaujat padajícím listím pavlovnií, vytváří alegorii pomíjivosti.

Nahé srdce se dotýká osobních témat, jako jsou proměna člověka, pozvolnost této proměny,
opravdovost prožívané reality v porovnání s nočním sněním, pomíjivost, ale také životní naplnění.

Rád bych uvedl pár úryvků:

Dětství je skutečně zlatým věkem lidského života!
Doba našeho zlatého věku již dávno pominula, avšak
kultivací uměním se můžeme znovu tváří v tvář setkat
se světem naplněným štěstím, soucítěním a mírem.

Poslední dobou je mou jedinou radostí „tiché pozorování“
či „rozjímání“. Obzvlášť večer, když se po třech pohárcích
vína natáhnu a pozoruji hvězdy, mohu se oddávat myšlenkám,
jež neberou konce. Co to jsou vlastně nebeská tělesa?
Jak to s nimi vlastně je?

Když spolu lidé hovoří, často mluví hned o tom a hned
zase o onom, bývají plni obav, úzkostí a skrytých úmyslů
a podobají se tak hráčům šachu. Cítím se nesvůj,
jímá mne strach a nezbývá mi než mlčení.
Kde mám nalézt hrstku přátel, jejichž řeč by se nepodobala
úskokům hráče šachu, ale kteří by si navzájem otevřeli
svá nitra, tak jako se květiny otevírají slunci!

Vybral, přeložil a poznámkami opatřil a doslov napsal Dušan Andrš.

DODATEK
Na konec knížky je zařazeno i 14 ilustrací.
Jsou prosté, snad až naivně jednoduché,
překvapila mne ale ta s názvem Místo pro odkládání novorozenců.
Je na ní vyobrazena patrně matka stojící před „babyboxem“.
Působivý obraz posledních vteřin rozhodování nebo již samotného loučení
s děťátkem umocňuje fenka se dvěma štěňátky v levém dolním rohu…

2014-09-12_08-50-44_812

 

Označeno v Čínština, Knihy