„Sloužit lidu znamená sloužit diviznímu veliteli a jeho rodině.“ Toto heslo má na paměti hlavní hrdina útlé knížky známého čínského autora, když se v hlavní budově své vojenské jednotky – Čísle jedna – zodpovědně stará o zahradu, domácnost a kuchyň. Celkem poklidné každodenní pinožení kvůli povýšení do řad kádrů, jehož vyšším smyslem je získat povolení k přestěhování jeho manželky z vesnice do města, se však záhy promění v milostné drama s o mnoho mladší manželkou divizního velitele. Zatímco zákonná vesnická manželka bez špetky sexuální energie využívá postelových hrátek jen jako páky na urychlení očekávaného vylepšení svého statusu, manželka divizního je voňavá a koketní dáma až buržoazního ražení, která si umí a chce užívat lásku, kterou jí její impotentní druh nemůže nabídnout, plnými doušky. Rychle se ukáže, že hrdina v podřízené pozici v zásadě nemá na vybranou a musí „sloužit lidu“ i způsobem, který mu zpočátku připadá zvířecký, později v něm však probudí dosud nepoznaný cit. V textu se vtipně střídají propagandistické citáty se záběry na myšlenky, city a jiná hnutí myslí a srdcí hlavních hrdinů. Románek po třech měsících nutně končí jakýmsi prazvláštním důkazem lásky, kdy se milenci v zuřivosti předhánějí v ničení nejrůznějších ikon Revoluce, počínaje citáty na zrcadle a pozlacenou bustou samotného Velkého kormidelníka konče. Mao to odnáší hřebíky v očích, hlavní hrdina Wu Ta-wang je pro jistotu propuštěn na dovolenou a je mu ze strany jeho vlivné milenky přislíbena maximální podpora pro celou rodinu. Wu Ta-wangovi se nakonec vlastně splní všechny životní touhy, snad až na tu jedinou, možná největší…?
Příběh lze chápat jako vnitřní boj mezi revolučními ideály a reálným, hmatatelným životem. Nebo snad žádná manželka divizního ani nebyla, což může spekulujícího čtenáře napadnout při dočítání posledních stránek z mrazivého města? Každopádně knížečku, která se dá zvládnout za jeden až dva dny, čtivě přeložila Petra Andělová.