Stručný popis Čtyř knih by mohl znít asi takto: Autor v netradičním formátu pojednává o období Velkého skoku (cca. 1958-1961).
Pro Evropany, včetně těch, kteří zažili minulý režim, je Velký skok (a ještě kupředu) poměrně vzdálenou a nepochopitelnou záležitostí, ale z pohledu Číny se jedná o období hrozivých experimentů – jediné v moderních dějinách, kdy čínská populace v absolutních číslech klesala! Počet obětí nejrůznějších reforem a kampaní pro toto a pak zase ono nebo proti těm a pak zase oněm se jen velmi hrubě odhaduje na několik desítek milionů. Nepřekvapí, že tíživá touha nějak se vyrovnat s touto etapou dějin i v cenzurou svázané Číně nakonec přivedla na světlo světa tento román, byť prý vyšel zatím jen v Hongkongu. Mimochodem Jen Lien-Kche se narodil právě na počátku tohoto bouřlivého období.
Děj fikce se odehrává v jednom z mnoha převýchovných táborů, který zde nese název „Zóna přerodu“ nebo jen „99″ a nachází se kdesi nedaleko Žluté řeky. Jak napovídá název knihy, jde vlastně o nepravidelně se střídající úryvky ze Čtyř knih psaných jakoby různými autory: Spisovatele (ten „píše“ dvě ze čtyř knih), Učence a pak neznámého. I další postavy mají jména odkazující na jejich povolání před odsouzením k převýchově. Objeví se tak zde třeba Hudba, směňující v nejvyšší nouzi své tělo za kousek jídla, nebo Náboženství. Postupně se ukáže, že Spisovatel je vlastně udavačem, který se snižuje k zapisování prohřešků a provinění obyvatel tábora do podoby „Záznamu zločinců“, protože doufá, že mu to vynese brzké propuštění a návrat domů. Na druhou stranu se však tajně pokouší zaznamenávat realitu v táboře, který vede prazvláštní a velmi náladová osoba jménem Dítě, do díla s pracovním názvem „Staré řečiště“.
Kniha Učence nese název „Nový mýtus o Sisyfovi“ a jednoznačně odkazuje na Alberta Camuse. Zabývá se tématy božského trestu, smíření s osudem a lidských možností tváří v tvář děsivé realitě. Kniha pojmenovaná „Dítě nebes“ je pak jakousi zvláštní mystickou ódou.
Do paměti se mi nesmazatelně vryly několikeré scény absurdních rozměrů. O nesmyslném budování „vysokých pecí“ v komunách, klučení veškerých dostupných lesů a následném tavení všeho možného od kuchyňského nádobí po nákladní automobily do podoby tzv. guvenstahlu bez reálného využití už jsem věděl z historických dokumentů. Snad ještě absurdnějším výjevem byla neustálá snaha všech obyvatel tábora získávat rudé kvítky třech velikostí – nashromáždění celkem velkého počtu těchto kvítků, které byly udělovány za nejrůznější práce, služby či důkazy oddanosti, mělo znamenat zdárné ukončení převýchovy a propuštění: autor tím umně a patrně realisticky vystihl rčení: „zoufalí lidé dělají zoufalé věci“. Zdaleka nejsilnější však byla scéna, kdy Spisovatel odchodší do ústraní zalévá každodenně kukuřičné stonky směsí vlastní krve s vodou s nadějí na docílení Chruščovovsky optimistických výnosů a pro jistotu ještě nepřetržitě své políčko hlídá před „čtyřmi škůdci“. Doufám, že to už je jen básnická licence… přesto z tohoto důvodu nedoporučuji Čtyři knihy číst třeba před ranním odběrem u doktora.
Z originálu 四书 přeložila Zuzana Li.